Je společnost vůči dětem alergická?

I přes skutečnost, že jsou děti nesmírně roztomilé bytosti, které nás dojímají i v případě, že nejsou naše, se na jejich svět díváme poněkud odpudivě. Je tisíce případů, při kterých se lidi pozastaví nad tím, jak se chovají a co všechno si dovolují.

Přitom jsou to pořád děti, které mají v tomto „dokonalém“ světě jako jediné chuť žít ho tak, jak si přejí.

Na vině jsou rodiče… pochopitelně

Většina lidí se pohoršuje nad tím, co všechno dělá cizí dítě a proč nad ním nemají rodiče pevnou ruku, která jim to nedovolí. Co je však pro cizí lidi normální, to si rodiče dětí většinou nepřipouští a děti už vůbec netuší, co je na jejich chování tak špatné.

Pravdou je, že dnešní společnost soudí nejen rodiče, ale i děti, které prakticky nemůžou absolutně nic, jinak by to vyvolalo vlnu kritiky. A že za to můžou rodiče? Omyl, doba se změnila a dnes se už na všechno, do čeho se pustí malé dítě, lidi dívají jako na nepřípustný čin, který je naprosto nepochopitelný.

Nekřičet, nebrečet, nesahat a vždy být potichu!

Od malička učíme naše děti to, co je v souladu s dobrými mravy, ale současně jich učíme i to, že mají být hravé, veselé a přirozeně zkoumat vše, co jich zajímá a není to pro nich nebezpečné. Proč však požadujeme po dětech, které nejsou naše a je jich všude kolem více než dost to, aby byly potichu, chovaly se vzorně a diplomaticky?

Dospělý člověk by neměl soudit dítě, které se projevuje tím, že ze sebe dostane nějaké emoce, pomocí kterých se vyjádří. Patří k nim i pláč, vztek, křik nebo i hlasitý jekot z radosti. Dítě prakticky není možné udržet stát na místě a naučit ho neužívat si radost z pohybu a nepřiblížit se ke všemu, na co by si rádo sáhlo. Proč je to ovšem pro společnost takový problém, když si malé děti v jejich ideálním světě žijí naplno a nemají ještě žádné starosti? Neměli bychom jim jich přidávat a zatěžovat jich našimi negativními postoji vůči tomu, co je z dospělého pohledu v pořádku a co naopak nikoli.

Jednou totiž vyrostou a už nebudou mít potřebu všude běhat, skákat, zkoumat a projevovat se tak, jak jen chtějí. A rovněž je tu i pravděpodobnost, že nebudou mít šanci k tomu, užít si život tak, jak tomu bylo v jejich dětství, které bylo ve všech ohledech perfektní.